zpět

Obsah aktuální stránky:

• 1. Jazykové kompetence neslyšících
  • 1. A. Český jazyk, český znakový jazyk a neslyšící
  • 1. B. Nejvýraznější odlišnosti českého znakového jazyka a češtiny
    • 1. B. 1. Rozdílná komunikační platforma
    • 1. B. 2. Rozdílná míra simultaneity
    • 1. B. 3. Signalizace vztahů pomocí prostoru
  • 1. C. Problémy neslyšících při recepci a produkci českých psaných textů
    • 1. C. 1. Specifické rysy textů psané českými neslyšícími
    • 1. C. 2. Ukázky korespondence neslyšících
    • 1. C. 3. Résumé přednášky vypracované neslyšícím
• 2. Vzájemná komunikace slyšících a sluchově postižených
  • 2. A. Písemná komunikace v reálném čase
  • 2. B. Odezírání
  • 2. C. Komunikace prostřednictvím třetí osoby
    • 2. C. 1. Komunikace prostřednictvím tlumočníka
    • 2. C. 2. Komunikace prostřednictvím vizualizace

---

1. Jazykové kompetence neslyšících

1. A. Český jazyk, český znakový jazyk a neslyšící

Většina prelingválně neslyšících chápe jako svůj primární komunikační prostředek jazyk znakový (v českém prostředí jde o český znakový jazyk). Tento výběr "mateřského jazyka" často přichází až v pozdějším věku, protože většina neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům a jen málo z nich je na tuto situaci připraveno a ochotno či schopno se znakový jazyk naučit a komunikovat jím se svým dítětem už od raného věku. Velká část neslyšících je tedy od narození vystavena pouze mluvenému jazyku, který dokáží vnímat jen jako pohyb rtů. Tak nevýrazný podnět nemůže neslyšící dítě interpretovat, a jejich jazykový vývoj bývá proto opožděn. Se znakovým jazykem se pak seznamují až v pozdějším věku. Teprve od konce 20. století existuje síť středisek rané péče, která rodičům neslyšících dětí pomáhají zvládnout počáteční období po narození dítěte a informují je o vhodných způsobech komunikace s dítětem. U neslyšících dětí neslyšících rodičů je situace jednodušší, znakový jazyk je v jejich případě v konvenčním slova smyslu mateřským jazykem a přirozeným komunikačním prostředkem mezi dítětem a rodiči, případně širší rodinou.

Čeština je pro prelingválně neslyšící jazykem cizím, i když má ve srovnání s ostatními cizími jazyky (jako např. angličtina, němčina) specifické postavení vycházející z role většinového jazyka. Její vnímání (a jakéhokoliv jiného mluveného jazyka) je u neslyšících omezeno na odezírání, případně na psanou podobu. Avšak právě neznalost mluveného jazyka v raném věku způsobuje naprostou nemotivovanost neslyšících dětí k četbě – nedostávají se totiž četbou k informaci o něčem známém, zapsaná slova jim nejsou povědomá. Neschopnost číst s porozuměním tak od raného věku omezuje přístup neslyšících i k informacím psaným, pokud není tomuto problému uměle věnována soustavná pozornost rodičů, tak aby dítě bariéru mohlo překonat a následně četbou textů už jazyk rozvíjelo samostatně. Neslyšící tedy nejsou vystaveni působení češtiny tak intenzivně jako jejich slyšící vrstevníci a tomu odpovídá i úroveň českého jazyka, s níž přichází neslyšící žák na základní školu.

Dalším negativním faktorem je nedostatek poučení o struktuře jazyka vůbec. Teprve nedávno začaly základní školy pro sluchově postižené uvažovat o výuce českého znakového jazyka jako jazyka mateřského, takže teprve současná generace žáků základní školy může mít i teoretické znalosti o svém jazyce, který se do té doby učili buď komunikací s rodiči (neslyšící děti neslyšících rodičů), případně se svými neslyšícími vrstevníky (ostatní). Doposud byl znakový jazyk v lepším případě používán jako jazyk vyučovací (ať už ho používal přímo vyučující, nebo byl ve výuce přítomen tlumočník), nebo byl pouze jazykem dorozumívacím v době mimo výuku. Čeština je samozřejmě vyučována také, ale ani ona není pro neslyšící zdrojem informací o jazyce. Dosavadní studijní materiály vlastně kopírovaly učebnice pro slyšící, které předpokládají intuici – obracejí se k žákům, kteří češtinu prakticky užívají, což o neslyšících neplatí. Nově je čeština chápána jako jazyk cizí a takto se k ní i přistupuje. Vyučující ve stále větší míře využívají metod a postupů známých z výuky češtiny pro cizince, ale i zde platí, že dostupné kurzy nepomáhají neslyšícímu porozumět struktuře jazyka. Učebnice pro cizince totiž neobsahují vysvětlení použité jazykovědné terminologie, spíše vycházejí z předpokladu, že cizinec informace v základní míře má. Současná generace neslyšících studentů tedy sice znakový jazyk ovládá, ale chybí jim teoretický rámec, který obvykle získávají studenti na základní a střední škole.

Výsledkem takto složité situace je nedostatečná znalost češtiny a z ní vyplývající nižší výstupní úroveň znalostí v dalších předmětech, které byly vyučovány česky a také nedostatečně rozvinuté porozumění vlastnímu mateřskému jazyku i jazyku vůbec.

Shrnutí

1. Neslyšící dítě ve svém přirozeném prostředí není vystaveno potřebným pod- nětům, které by stimulovaly jeho jazykový vývoj. Češtinu svých rodičů kvůli sluchové bariéře vnímat nemůže.
2. Ve školách je neslyšící dítě vyučováno češtině jako každý jiný Čech. Nezohled- ňuje se fakt, že čeština je pro neslyšící dítě jazykem cizím.
3. Ve výchovně vzdělávacím procesu jsou neslyšící děti vyučovány v češtině, v jazy- ce, pro jehož vnímání nejsou smyslově vybaveny.
4. S výukou českého znakového jazyka jako nástrojem pro pochopení jazyka obec- ně se začíná pozdě (pokud vůbec), neslyšící pak nejsou často o žádném jazyce poučeni dostatečně.

1. B. Nejvýraznější odlišnosti českého znakového jazyka a češtiny

1. B. 1. Rozdílná komunikační platforma

Rozdíl mezi platformou audio-orální v případě češtiny a vizuálně-motorickou v případě znakového jazyka způsobuje, že si mluvčí, zvláště dítě, mnohem hůře uvědomuje strukturální analogie nebo rozdíly (slovní druhy, slovosled, fráze) – jedno nepomáhá rozvíjet druhé.

V 1. B. 2. Rozdílná míra simultaneity

V mluvených jazycích je větší část jazykových prostředků uplatňována v lineární časové sekvenci, proto je také možné je relativně snadno zapisovat. Simultánně s hláskami se realizují pouze intonace, akcenty, melodémy, doprovodná mimická složka a gesta – praxe prokazuje, že jazyk je ve vysoké míře srozumitelný i při zanedbání těchto simultánních prvků, i když se k tomu účelu musel vyvinout písemný jazyk jako zvláštní modifikace jazyka. Oproti tomu výrazy znakového jazyka se ve větší míře realizují simultánně: to je umožněno jednak už samotným faktem existence v prostoru (viz níže), jednak souběhem dvou nosičů významu, manuálních (tvary, pohyby a pozice rukou) a nemanuálních (mimika, pohyby a pozice hlavy a horní části těla, doprovodná artikulace). Zápisy znakových jazyků jsou proto mnohem složitější a méně srozumitelné.

1. B. 3. Signalizace vztahů pomocí prostoru

Trojrozměrný prostor ve znakovém jazyce se využívá pro vyjadřování vzájemných vztahů, plní tedy podobný účel jako zájmena a adverbia mluvených jazyků: například při popisu místnosti jsou jednotlivé znaky artikulovány tak, že simulují skutečný prostor, následně se pak sama pozice už používá k identifikaci objektu, podobně je tomu u střídání rolí při vyprávění. Stejně jako zájmena a adverbia v jazyce mluveném se pak ve znakovém jazyce prostor sekundárně využívá pro vyjadřování významů gramatických – tímto procesem vzniká tzv. gramatický prostor. Např. čas ve znakovém jazyce vyjadřuje pomocí umísťováním znaků v prostoru. Základní osa pro vyjadřování času vede nad pravým ramenem zpředu dozadu. Přítomnost, budoucnost je směřována dopředu, před rameno, kdežto minulost dozadu, za rameno. Další časová osa se týká vyjádření časového období, doby trvání, přičemž ve znakovém jazyce je tato osa směřována zleva doprava (v úrovni prsou). Gramatický prostor se také využívá k modifikaci významu některých slovních druhů apod.

1. C. Problémy neslyšících při recepci a produkci českých psaných textů

Porozumění psanému textu závisí na tom, v jakém rozsahu má čtenář rozvinuté jazykové znalosti a znalosti vztahující se k textu. Problémy neslyšících se projevují zejména v těchto oblastech:

• omezené znalosti české slovní zásoby
• omezené znalosti související s gramatickou stavbou češtiny (ale i znak. jaz.)
• omezené znalosti obrazného vyjadřování (frazeologie)
• neznalost, neporozumění obsahově logickým vztahům, které se ve znakovém jazyce vyjadřují pomocí gramatického prostoru

Všechny tyto problémy se projevují i při aktivní tvorbě českých vět. Při naprostém nedostatku praxe, který je dán fyzickou nemožností slyšet mluvený text, je pro neslyšící mnohem obtížnější se písemně vyjadřovat tak, aby formulace byl jasné a srozumitelné. Na MU proto platí specifické pokyny pro jazykovou výuku neslyšících studentů, jejichž smyslem je kompenzovat tento nedostatek průběžnou výukou češtiny a specifickými metodami při výuce angličtiny. www.teiresias.muni.cz/smernice-vyukaj

Didaktické doporučení:
Doporučujeme v běžné praktické komunikaci vstřícnou toleranci odpovídající jednání s cizincem – mez tolerance lze intuitivně stanovit tak, že nesmí být překročena hranice srozumitelnosti a etiky. Pokud jde o jazykovou stránku odborných prací (eseje, referáty, písemné testy, bakalářské a diplomové práce), záleží na smyslu práce. Pokud je práce chápána jako doklad věcných znalostí, lze uplatnit podobnou toleranci jako u komunikace praktické, ovšem s větším nárokem na jednoznačnost a přesnost. Tam kde je písemná práce dokladem požadovaných jazykových dovedností (obecně ve filologických oborech, v jiných oborech za účelem odborné komunikace s veřejností a publikace), má výstup odpovídat běžným standardům. Tohoto cíle nemůže neslyšící obvykle dosáhnout v běžném čase a bez průběžné odborné konzultace. Lingvisté střediska Teiresiás jsou k dispozici jak učitelům pro konzultace ve sporných případech, tak neslyšícím studentům k zajištění jazykových konzultací při editaci publikovatelného textu.

1. C. 1. Specifické rysy textů psané českými neslyšícími

Šablonovitost textů
Texty neslyšících pisatelů jsou stejné, jednotvárné, využívají tytéž prostředky a stejný styl bez ohledu na to, kdo je adresátem dopisu, zda jde o dopis soukromý nebo veřejný.

Přítomnost tzv. citací z češtiny
Typickým rysem textů neslyšících pisatelů je přítomnost gramaticky správných frází v jinak celkově nekorektním kontextu. Jde o kopírování částí textů, které neslyšící pisatelé považují za vzorové. Avšak do textu mnohdy nezapadnou a nemají souvislost s předchozím kontextem.

Gramatická specifika

• hláskové komolení slov (ulákat, želeva, brečit, ubovat, kleštár, žehliče)
• záměna slovních druhů (už jste se čekáte dlouhou, měj se hezký)
• lexikální vyjadřování času, způsobu nebo vidu (minulý chodit na vánoce, ty bude vidí strom) i důvodu (mlha důvod špatně vidí na tobě)
• chyby ve valenci slov a předložek (vidí na tobě, umí se opravuje na autu)
• preference vět oznamovacích a řazení vět bez spojek (dovolte mi, chtěl bych atd.)
• nesprávné používání spojovacích výrazů vyplývající z chybné syntaktické interpretace
• chyby v práci se záporem (pokud neměl byste volno v kolik)
• nejistota v tykání/vykání
• neformální, místy velmi osobní styl, nevhodná oslovení, absence titulů
• nerespektování společenské hierarchie – přímé pokyny nadřízeným osobám

1. C. 2. Ukázky korespondence neslyšících

(doplněna interpunkce a diakritika)

Važený pane profesore Novotný,
omlouvám vás, že minulý týden za vaši nepřítomnosti na učení. Potřeboval bych domluvit konzultaci z Matematiky. Pokud neměl byste volno, v kolik hodin chcete? Velmi děkuji za Vaši pochopení.

Dobrý den doktore.
Velmi se omlouvám za moji nepřítomnosti na semináři Komunikace zvířat, měla jsem vážný nemoc. Prosím Vás, zda byste byl laskavý, jestli bych mohla za Vámi přijít na konzlutaci, pokud máte čas?
Děkuji za upřímnost.

Dobrý den, anj celoživotní vzdělávaní pokračuji. Potřebuji vědět to termínu podle rozvrhu, protože už nepracuji v HK pro sluchově postižené... Bydlím s trvalým bydlistě ve Louny misto pracuji. Právě nebudu pořad jezdit do Brna, podle toho rozvrhu celodenní na přednášku i anj. A prosím Vás paní Nováková, abyste měla dispozice is.muni dat anj a opakované intergativní spoecialní pedagogika.
Děkuji se pozdravem

Dobrý den, prosím mi upravte. Musím se nejdřív odevzdat do týdne, děkuji Vám.

Dobrý den, dostala jste email o angličtině? Nevím, že jsem asi poslala špatně. Prosím mi laskavte odpověď.

1. C. 3. Résumé přednášky vypracované neslyšícím

Přednáška byla zaměřena nejprve opakovány a pak teoreticky a také někdy prakticky. Po úvodním opakování bylo o znakovém jazyce a neslyšící, které před úvodem Radka nám dala papír, že účastnici vyplnili odpovědi na tyto otázky. Po vyplnění odpovědi jsme se společně kontrolovaly. Byly se skvěly dorozumívány. Někdy Radka vysvětlila občas cizí slova, aby pochopily to přesně slova. Tak polovina přednášky se Radka prezentovala tématu "Kultura Neslyšících". Ale zase Radka se rozdělila neslyšící se slyšícími, aby podporovala komunikace neslyšící se slyšícími. Tak rozdala papír o úvodním testech. Já se dvěma holkami jsme snažily komunikace, ale většinou dělaly prstovou abecedu. Vyplnily jsme. Po vyplnění Radka nám prosila: "Vyprávějte si stručně!". Povedly jsme se zvládnuty. Radka se vykládala o kultuře s prezentacemi (co je kultura, rozdíl medicínský versus jazykový, přístup vzdělávání SP, kultura Neslyšících, rozdíl n x N, kdo patří do komunity Neslyšících (CODA, ohluchlí, neslyšících, nedoslýchavé,…atd.)). Po kultuře jsme byly pauzu, jsme šly do větrání chodby. Protože je ucpaná místnost, protože nevětráme kvůli hlučnosti okna. Po přestávce Radka se nám oznámi-la, že dělám před dvěma roky na magisterskou práci "Vlastní jména". Naslouchaly jsme. Závěrečná část přednášky byla práci. Studenty přečetly rozhovor, že udělaly znak vlastní jména. Nakonec jsme se podařily. Na závěr přednášce měly účastníky dostány víc informaci.

2. Vzájemná komunikace slyšících a sluchově postižených

Na půdě MU dochází pravidelně k jednání mezi slyšícím a sluchově postiženým. Žádná ze stran by se neměla této komunikace bát, i když není triviální. Při vzájemné komunikaci je důležité, aby sluchově postižený získal pocit, že není slyšícímu nepříjemné s ním mluvit, a tedy důvěru v existenci stejných práv. Nabízejí se následující komunikační strategie.

2. A. Písemná komunikace v reálném čase

Účastníci komunikace mohou využít psanou formu komunikace. I když to zní až příliš samozřejmě, mnoho lidí nepoužívá této varianty s potřebnou spontánností, ačkoliv v podmínkách vysoké školy je technicky banální ji zajistit a vede k bezpečnějším výsledkům, než je odezírání.

Použitelná média:

• papír, tabule, flipchart (pohotové, neprakticky pomalé)
• obrazovka vlastního mobilu (pohotové, neprakticky pomalé)
• obrazovka osobního počítače s libovolným editorem
• libovolný chat (mimořádně vysoká je popularita prostředí MSN a Windows Live, případně Skype, obecně ty systémy, které zahrnují i videochat pro komunikaci neslyšících navzájem, specifikem jsou systémy zaměřené primárně na videochat a videomaily, např. TokBox)

Chat je na MU základní oficiální alternativa k ústním projevu v případě neslyší- cích. Používá se všude tam, kde je předepsána ústní zkouška a z logických důvodů ji nelze realizovat prostřednictvím tlumočníka (typicky u testování znalosti jazyka). V případě veřejných zkoušek je tímto nástrojem veřejný chat (LAN, datový projektor). Pro komunikaci chatem je vhodné vzít v potaz jazyková specifika sluchově postižených, která jsou popsána výše.

2. B. Odezírání

Odezírající člověk sleduje pohyby rtů, jazyka, tváří, čelisti, mimiku, gesta a další projevy mluvčího. V rozporu s představou, k níž přispívají např. i naivní a zkreslená podání ve filmech, odezírání nikdy nenahradí vnímání mluvené řeči sluchem. Schopnost odezírání není vrozená a lze ji rozvinout pouze do určité míry. Pro úspěšné odezírání je třeba znát obrazy celých slov, protože předchozí a následující hlásky pozměňují obraz rtů, přičemž odezřít lze jen slova známá, nikoli zaváděné termíny.

Předpokladem dobrého odezírání je určitá slovní zásoba, znalost gramatiky jazyka a používaných slovních spojení. Lidé s postlingválním postižením sluchu odezírají obvykle lépe. Efektivně odezírat lze max. 20–30 minut. Poté nastupuje únava a pokles soustředění a porozumění ubývá.

Základní pravidla

• důležitý je vhodný výběr místa a postavení při komunikaci s ohledem:
  • na (ne)dostatek světla
    
  • na oslňující zdroj světla za zády mluvčího
    
  • na výrazně různou výšku komunikujících
    
  • na neadekvátně malou nebo velkou komunikační vzdálenost (osobní komunikační vzdálenost variuje v evropských podmínkách mezi 1–4 m, je třeba individuálně ověřit)
    
• komplikujícím faktorem mohou být rušivá specifika tváře, u mužů typicky plnovous nebo knír zakrývající rty
• oba účastníci komunikace musí před začátkem artikulace navázat bezpečný vizuální kontakt a po celou dobu komunikace mluvit tváří v tvář, i když to může být pro slyšícího v konkrétní situaci nezvyklé nebo obtížné:
  • práce u počítače: prezentující mluví a zároveň ukazuje na obrazovce
  • prezentace: mluvčí se otočí směrem k plátnu za sebou a poukazuje na skutečnost uvedenou v prezentaci
  • manipulace s knihou nebo jiným předmětem na polici za mluvčím: prezentující pokračuje v hovoru i v odvrácené pozici
  • komunikace s rukou před ústy
• slyšící pomalu a zřetelně na sluchově postiženého mluví; zvolněné tempo řeči musí zůstat v rámci komunikačního normálu, jinak artikulace přestává být srozumitelná
• mezi větami je vhodné dělat krátké pauzy, aby struktura hovoru byla zvýrazněna
• pozor na bezděčné parazitické výrazy (tak tedy, vlastně, jaksi, jako že, svým způsobem, abych tak řekl), je vhodné jejich použití omezit
• problémem jsou všechny výrazy s nízkou frekvencí, typicky výrazy velmi odborné a abstraktní, jejichž odezírání není možné cvičit v každodenní komunikaci; pro hovor tematicky takto zaměřený je vhodné přizvat tlumočníka
• nedojde-li k porozumění, je vhodné sdělení zopakovat odlišnou formulací
• pokud je třeba probrat závažnější témata a dochází k neporozumění, je vždy politicky korektní navrhnout příští setkání s tlumočníkem; žadatelem o tlumočníka mohou logicky být obě strany, slyšící i neslyšící, obě se obracejí v podmínkách MU na Středisko Teiresiás, tel. linku 54949 1105 nebo mailem na adresu teiresias@muni.cz
• slyšící účastník si ověří, zda mu sluchově postižený rozuměl, příp. informaci ve zkrácené verzi zopakuje; na závěr je vhodné základní informace shrnout a zopakovat, i když sluchově postižený partner celou dobu souhlasně pokyvuje
• osoby se sluchovým postižením jsou velmi citlivé na neverbální projevy. Na druhou stranu některá jejich gesta připadají slyšícím agresivní svou výrazností. Slyšící by si proto měli dávat velký pozor na své neverbální vyjadřování (např. slyšící přemýšlí a bezděky obrátí oči v sloup – neslyšící získá dojem, že je na obtíž)

2. C. Komunikace prostřednictvím třetí osoby

Pravidla pro komunikaci prostřednictvím tlumočníka nebo zapisovatele na MU jsou zveřejněna na www.teiresias.muni.cz/smernice-czj. Jde o návrh směrnice, kterou se realizuje v podmínkách MU zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. Směrnice nebyla zatím přijata nikoli z obsahových, ale z procedurálních důvodů (předpokládá se její integrace s jinými směrnicemi, které mají být novelizovány). Zásady tam zveřejněné jsou platné a v praxi uplatňované. MU zajišťuje pouze tlumočení mezi češtinou a českým znakovým jazykem; tlumočení jiných jazyků orálních nebo znakových je třeba s dostatečným předstihem projednat a ověřit dostupnost tlumočníka (ustálená hodinová sazba tlumočníka mezi angličtinou a mezinárodním znakovým systémem je přibližně 100 €/hod.).

2. C. 1. Komunikace prostřednictvím tlumočníka

Z pravidel uvedených v citovaném dokumentu je vhodné zdůraznit:

• tlumočník není asistentem neslyšícího, protože jeho vztah k oběma stranám komunikace je shodný, a není tedy primárně úkolem neslyšícího si tlumočníka zajišťovat
  • zajišťuje ho buď ten, kdo je při organizaci setkání aktivní (svolavatel), nebo ten, kdo se cítí v komunikaci oslaben (logicky může tlumočníka vyžadovat stejně často slyšící jako neslyšící)
  • ve stereotypních situacích školy (pravidelná výuka) je aktivní Středisko Teiresiás, nemůže tomu tak být u akcí příležitostných, u nich je zpravidla logičtější aktivita učitele
• slyšící účastník komunikace mluví přímo na sluchově postiženého, nezahrnuje do své komunikace tlumočníka
• slyšící trvale sleduje neslyšícího i zrakem (nevěnuje pozornost tlumočníkovi), musí ovšem počítat s tím, že neslyšící se dívá na tlumočníka a sleduje partnera své komunikace jen periferním viděním, což psychologicky poněkud ztěžuje situaci
• hrubým porušením politické korektnosti je svěřovat tlumočníkovi doku- menty nebo předměty určené partnerovi komunikace
• žádný z účastníků komunikace nemůže oslovit tlumočníka se žádostí o vysvětlení, doplnění, pomoc apod. v přítomnosti druhého – musí počítat s tím, že tlumočník jeho slova bude pouze tlumočit partnerovi hovoru, protože jinou roli nemá
• vyučující nesmí přibírat tlumočníka do modelových situací či cvičení studentů, student nesmí po tlumočníkovi posílat vzkazy
• nelze požadovat na tlumočníkovi, aby něco netlumočil, požadovaného efektu lze docílit jen tím, že příslušný výrok nebude před neslyšícím vysloven; z týchž důvodů je ovšem tlumočník povinen tlumočit znakovou komunikaci v zorném poli slyšícího
• pokud slyšící odkazuje na obrazový či písemný materiál, je potřeba vyčkat, až se neslyšící zorientuje; simultánní tlumočení je vždy s krátkým zpožděním a o tuto dobu se prodlužuje možnost neslyšícího zorientovat se
• slyšící musí pamatovat na to, že neslyšící nemůže současně sledovat vizuální materiál i výklad
• je vhodné umožnit neslyšícímu, aby si zvolil místo, pokud je technicky a společensky možné takovou volbu respektovat; volí většinou přední řady v učebnách, neboť je to výhodné pro sledování tlumočníka i prezentace; také pro tlumočníka je v předních řadách zajištěna lepší slyšitelnost
• korektní překlad odborného textu není možný bez přípravy; tlumočníci MU proto musí mít prostřednictvím IS (jako evidovaní asistenti ve výuce) přístup k týmž materiálům, které má k dispozici student, v ideálním případě i k těm, které nemá student, ale učitel

2. C. 2. Komunikace prostřednictvím vizualizace

Mluvenou řeč, v podmínkách MU nejčastěji češtinu, lze pro potřeby sluchově postiženého vizualizovat. Existují dva základní způsoby vizualizace, na které neslyšícímu a nedoslýchavému přiznává nárok zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb.:

a) Znakovaná čeština – česká promluva je vizualizována s využitím prostředků českého znakového jazyka (s doplněním speciálních znaků určených k transkripci slov, jež nemají ve znakovém jazyce strukturální ekvivalent). Přestože jde o formu prezentace češtiny, nepoučený účastník komunikace často ztotožňuje tento systém se znakovým jazykem (podobně jako není schopen poznat český text přepsaný např. pomocí alfabety a ztotožní jej s řečtinou). Schopnost vizualizovat na žádost sluchově postiženého češtinu tímto systémem je samostatnou profesí, často sdružovanou s profesí tlumočníka znakového jazyka.

b) Vizualizace prostřednictvím zápisu v reálném čase.
Vizualizace synchronním zápisem (dále jen zápis) se zajišťuje pro komunikaci se sluchově postiženým, který neužívá znakového jazyka, nebo jako alternativa v případě, že z kapacitních důvodů není možno zajistit tlumočníka. Vizualizaci artikulací MU zajišťuje jen v odůvodněných případech.

MU zajišťuje zápis:

• vizualizační (probíhá simultánně v reálném čase, odpovídá vizualizaci znakovanou češtinou nebo artikulační vizualizaci, není korigován ani redigován, a tedy ani uchováván);
• registrační (probíhá simultánně, nikoli nutně v reálném čase, odpovídá diktafonové nahrávce, může být po přechodnou dobu uchován za účelem vytvoření obsahového nebo orientačního zápisu a je v takovém případě korigován a redigován);
• obsahový (je určen ke studiu a vzniká z registračního zápisu názorným uspořádáním a doplněním o informace z jiných dostupných pramenů);
• orientační (je určen ke studiu a vzniká z registračního nebo obsahového zápisu redukcí o pasáže známé nebo nahraditelné jinými prameny).

Pro první dva typy zápisu (speech-to-text reporting) platí přibližně stejná pravidla jako pro komunikaci prostřednictvím tlumočníka. Druhé dva typy neslouží ke ko- munikaci, ale ke studiu a zajišťují se také osobám s postižením motoriky rukou.

Didaktická poznámka
Ani tlumočník, ani zapisovatel nemůže studentovi zprostředkovat poslechovou ukázku jinak než věcným sdělením jejího obsahu (pokud obsahuje srozumitelný text). To může v řadě případů učinit ukázku didakticky neúčelnou (pokud se ověřuje právě schopnost text zachytit, nikoli schopnost porozumět obsahu). Proto je třeba vždy individuálně posoudit smysl poslechového cvičení a se znalostí životních situací neslyšícího hledat funkční ekvivalent takového cvičení, aby v profesním životě neslyšícího dávalo analogický didaktický smysl (například schopnost zachycovat text běžící v titulcích).