Obsah

Sluchová postižení a jejich statistika

zpět

Obsah aktuální stránky:



Nejčastěji vyslovovanou otázkou bývá, kolik je v populaci osob s postižením. K hlubokému zklamání všech tazatelů je třeba stručně odpovědět, že na tuto otázku není a nebude nikdy uspokojivá odpověď. Důvodů je několik:

1. Problém objektivního vymezení pojmu

Tradičně se uplatňují dvě základní paradigmata pro vymezení pojmu postižení:

  • lékařské (měření určitého fyzického parametru, v případě sluchového postižení obvykle audiogram sluchové ztráty pro každé ucho zvlášť)
  • sociální (posouzení dopadu funkční odchylky na praktický život člověka)

Do první poloviny 20. století převládalo uplatnění lékařského paradigmatu. Při tomto paradigmatu se obecně rozlišují dvě skupiny osob se sluchovým postižením:

  • nedoslýchaví
    • slabá sluchová ztráta: 20-40 dB
    • střední: 40-70 dB
    • těžká: 70-90 dB
  • neslyšící (nad 90 dB)

Ukázka audiogramu ztráty sluchu
Ukázka audiogramu ztráty sluchu

Od poslední čtvrtiny 20. století panuje shoda v tom, že výpovědní je paradigma sociální. Osoby s objektivně týmž fyzickým specifikem se v důsledku psychosociálních faktorů chovají v praxi zcela odlišně a vykazují odlišné dovednosti. Posuzovat např. sluch čistě lékařsky dává pro praxi stejně nepoužitelné výsledky jako měření inteligence dospělého bez ohledu na vzdělání (existenci znalostí a dovedností) a na výchovu (existenci etických hodnot, motivace apod.). Bohužel jedinou dostupnou metodou pro posouzení sociálního dopadu postižení je sebehodnocení posuzované osoby a její hodnocení druhými. Oba faktory jsou přirozeně subjektivní.

Sociálně se dělí osoby se sluchovým postižením do odlišných skupin než lékařsky, s jinak vymezenými hranicemi:

  • Nedoslýchaví – po intervenci organizační (změna komunikační vzdálenosti) nebo technické (kompenzace sluchadly či jinými technickými prostředky) nedoslýchaví lidé mohou přijímat aktustické informace v míře potřebné k tomu, aby mohli komunikovat mluvenou řečí. Pro zajímavost je užitečné uvést, že neslyšící lidé řadí do této skupiny nedoslýchavých jednoduše ty, kdo se domluví s okolím mluvenou řečí a popř. mohou (byť za pomoci kompenzační techniky a třeba i omezeně) telefonovat. Přitom z pohledu lékařského mohou mít nedoslýchaví lidé shodnou ztrátu sluchu jako neslyšící.
  • Neslyšící – sluchová vada je takového stupně, že je znemožněno (i s využitím technických kompenzačních prostředků) přijímaní akustických signálů v míře a kvalitě nezbytné pro komunikaci prostřednictvím mluvené řeči.
  • Uživatelé kochleárního implantátu (CI) – podle individuálního vlivu kochleárního implantátu (viz níže) mohou z hlediska komunikačního spadat do obou výše uvedených skupin; psychologicky jde o samostatnou skupinu. Část neslyšících vnímá použití kochleárního implantátu jako ztrátu přirozenosti pocitově srovnatelnou například s genovou manipulací, a jeho použití odmítá.

Terminologické poznámky k sociálnímu paradigmatu

  • Vedle termínu neslyšící existují v češtině dva jiné běžně používané termíny:
    • hluchý – jediný termín, který je přirozenou historickou součástí českého jazyka; nepředstavuje sám o sobě sice věcný problém (jeho anglický ekvivalent deaf je běžně používán), ale má negativní psychologické konotace (hluchej jak poleno, jak pařez, seš hluchej nebo co) a není pokládán za politicky korektní,
    • hluchoněmý – původně odborný termín motivovaný řečovým omezením u prelingválních neslyšících, původně úředně platný termín v době zavádění speciálních škol během 19. století, v současné době nepoužívaný z týchž důvodů jako hluchý, pro lidi se sluchovým postižením působí ještě hanlivěji než hluchý, i když jistě záleží na tom, za jakých okolností, jakým tónem a s jakým úmyslem a kým je tento termín použit.
  • Pravopisný rozdíl neslyšící a Neslyšící slouží k terminologickému rozlišení mezi dvěma psychologicky a sociologicky odlišnými skupinami – neslyšící jsou ti, kdo svou sluchovou ztrátu vnímají jako zdravotní nebo komunikační specifikum, Neslyšící jsou ti, kdo vzhledem k odlišného rodnému jazyku a specifickým kulturním tradicím komunity neslyšících vnímají svoji identitu etnicky (český Neslyšící podobně jako český Žid, český Rom). Mezi oběma skupinami není nebo nemusí být žádný praktický rozdíl, jde o rozdíl v sebeidentifikaci.
  • Zkratka CODA (Children of Deaf Adult) označuje sociologicky důležitou skupinu osob slyšících, ale vychovaných neslyšícími v prostředí znakového jazyka. Jejich výhodou bývá přirozená bilingvnost, nevýhodou může být problém s kulturní identitou a subjektivní nebo i objektivní nesnáze související s omezeným přístupem k mluvenému jazyku v soukromí během dětství.
  • Spojení znakový jazyk a znaková řeč jsou dva lingvisticky korektní pojmy pro dvě odlišné věci (jazyk označuje komunikační systém obecně, řečí se myslí praktické uplatnění jazyka, tedy promluva). Na české půdě se však podařilo termín znaková řeč ztabuizovat ze dvou důvodů: a) slovo řeč se asociuje s ústním projevem a vyvolává negativní postoje neslyšících, b) zákon z r. 1998 používal tento termín ve velmi netypickém smyslu jako umělý střešní pojem zahrnující český znakový jazyk a znakovanou češtinu (srov. o tom dále V 2. C. 2 na str. 32), což vyvolalo ostré protesty neslyšících, a i když byly vyslovovány převážně iracionální argumenty, došlo k novelizaci zákona a termín znaková řeč byl ze zákona vypuštěn.

2. Závislost na věku

I kdyby se podařilo uspokojivě vymezit postižení lékařsky nebo sociologicky, vždy půjde o údaj závislý na věku člověka. Po 60. roce věku se existence "standardních" percepčních možností jeví statisticky jako zcela nestandardní. Prodlužování věku tedy dramaticky zkresluje každou statistiku a sčítání údajů pro populaci jako celek nedává praktický smysl. Klíčové je rozlišování dvou skupin:

  • prelingvální hluchota (neslyšící od narození) nebo sluchová ztráta – nedošlo-li k osvojení jazyka na základě sluchu v dětském věku, není kromě mluvené komunikace zpravidla ani komunikace písemná dost dobře možná (alternativou je osvojení znakového jazyka jako rodného v dětství a vzápětí ještě v dětství osvojení písemného jazyka jako prvního jazyka cizího); osoby s úplnou ztrátou sluchu jsou označovány jako neslyšící v užším (běžnějším) slova smyslu,
  • postlingvální hluchota (ohluchlost) nebo sluchová ztráta – dojde-li ke sluchové ztrátě po rozvinutí řečového centra, neztrácí se už schopnost mluvit, je-li trvale cvičena; osoby s úplnou ztrátou sluchu tohoto typu jsou označovány jako ohluchlí a je třeba je ze sociologického a psychologického hlediska odlišovat od neslyšících v běžném slova smyslu.

3. Obecná statistika (Gallaudet Research Institute)1

  • přibližně 2 až 4 ‰ populace jsou lidé "prakticky neslyšící", ale více než polovina z tohoto počtu jsou lidé ve věku nad 65 let; ve věkové skupině před 18. rokem věku tvoří neslyšící vždy méně než 1 ‰
  • pokud se k osobám "prakticky neslyšícím" přidávají skupiny s výraznou nedoslýchavostí, roste postupně jejich počet až na desetinásobek: 10-30 ‰ populace mají zřetelnou sluchovou vadu, platí však i zde, že více než polovinu této skupiny tvoří lidé ve věku přes 65 let
  • f vezmeme-li v potaz všechny osoby, které subjektivně pociťují nějaký druh sluchového postižení, dospíváme k 30-150 ‰ populace, opět převážně mezi osobami nad 65 let

V českých podmínkách by tedy šlo o tyto počty (extrapolace obecných statis- tik):

  • 20-40 tis. "prakticky neslyšících" v ČR, z toho asi 10 tis. ve věku do 18 let.
  • 100-300 tis. osob s vážnou sluchovou vadou
  • 300 tis. – 1,5 mln. osob s reflektovanou sluchovou vadou

4. České statistiky

První čísla přinášely zprávy Vládního výboru pro zdravotně postižené občany (statistiky J. Hrubého): poprvé č. j. VVZP 202/91, stály na extralaci obecných statistik, následně 1993 a konečně 1998 na základě dotazníkového šetření (publi- kovaného v časopise Speciální pedagogika2):

  • Prakticky neslyšících osob (nad 70 dB), jejichž vada sluchu trvá od narození nebo vznikla před započetím nebo v průběhu školní docházky, je v ČR asi 7600, tj. asi 0,76 promile populace. Tito lidé jsou většinou uživateli českého znakového jazyka. Celkový počet takto neslyšících je však mnohem větší, protože ke ztrátě sluchu dochází s postupem věku.
  • V ČR je zhruba 0,5 milionu sluchově postižených. Z nich naprosto rozho- dující část tvoří starší lidé, jejichž sluch se zhoršil s věkem.

Jediné exaktně zjišťované číslo pro ČR představuje Výběrové šetření postižených osob 2007 (na základě usnesení vlády ČR č. 1575 z r. 2005, viz J. Novák, V. Kalnická3). Uvádí 76 400 sluchově postižených (práh postižení byl 40 dB).

5. Statistiky na Masarykově univerzitě

Vzhledem k aktuálním počtům 45 tis. studentů a 4,5 tis. zaměstnanců lze na základě statistik očekávat 45 prakticky neslyšících studentů a 4,5 zaměstnance (1 ‰), což odpovídá skutečnosti. Předpokládaný počet studentů s vážnou sluchovou vadou (tedy včetně nedoslýchavých) je kolem 200, o praktickou asistenci však žádá jen asi polovina z tohoto počtu (99). Skutečné hodnoty jsou vidět na grafu.

Počet studentů se sluchovým postižením na MU

Následující grafy ukazují, jak dramaticky odlišná je situace na jiných vysokých školách:

Statistika postižení v ČR

a jak Masarykova univerzita k aktuálním číslům postupně dospívala:

Vývoj počtu studentů se zdravotním postižením na MU




1 Gallaudet Research Institute. [online]. Gallaudet University. Washington. ©2010 [cit. 20. září 2010]. Dostupné z

2 Hrubý, J. Kolik je u nás sluchově postižených? In: Speciální pedagogika. Roč. 8, č. 2. Praha: UK, 1998. s. 5–20.

3 Novák, J., Kalnická, V. Šetření zdravotně postižených osob zaplnilo další bílé místo na mapě české statistiky. In: Statistika, 6/2008. s. 541–552.

Kurz komuniKace...
nahoru