Tradičním úkolem studentů, kteří vyšetřují průběh funkce, je i závěrečné vykreslení jejího grafu.
Prokazují tím, že rozumí významu všech údajů, které před tím spočítali, a dovedou je poskládat dohromady.
Pro nevidomého je však tento úkol nepoměrně náročnější. Nabízí se tři možné typy adaptace:
-
příprava hmatové verze grafu s použitím vhodné asistivní technologie
-
textový popis grafu, z něhož bude naprosto zřejmé, jak graf vizuálně vypadá
-
výběr z několika již připravených grafů v hmatové podobě
S účastníky workshopu na ICCHP Summer University 2012 v Linci jsme diskutovali výhody
a nevýhody všech tří adaptací. Je patrné, že ruční příprava hmatového obrázku funkce je
pro nevidomého časově náročná. Navíc úsilí, které musí vynaložit, aby výsledek jeho práce
odpovídal skutečnosti, je neporovnatelně větší než u vidících studentů.
Z vlastních zkušeností můžeme potvrdit, že i druhá metoda adaptace není
pro nevidomého příliš snadná. Je třeba dlouhodobého tréninku, než se nevidomý student naučí
dostatečně srozumitelně popsat graf funkce, jejíž vlastnosti předtím spočítal.
Častou chybou je nesprávné pořadí informací, jaké při popisu podává. Soustředí se nejdříve
na detaily a až poté charakterizuje obecné vlastnosti. Aby si nevidomý student dokázal výslednou podobu
grafu dokonale představit, je třeba výsledný popis spojit s hmatovým obrázkem. Potvrdila
to účastnice zmíněného workshopu, učitelka matematiky pro nevidomé: "Myslím si, že pokud
nevidomý nemá k dispozici výsledný obrázek a pouze popíše,
jak by měla funkce vypadat, o něco přichází. Popis nenahradí stoprocentně obrázek."
Kontrola správnosti popisu grafu může být velmi jednoduchá. Nevidomý student poskytne svůj
popis učiteli či spolužákovi, aniž by mu předem sděli předpis funkce, a požádá jej o nakreslení
grafu. Odpovídá-li nákres požadovanému výsledku, je slovní charakteristika grafu v pořádku.
Tento test jsme udělali i s účastníky několika seminářů pro pedagogické pracovníky.
V jejich průběhu jsme je požádali o zakreslení grafu jen na základě slovního popisu
studenta uvedeného v předchozí části. Potvrdilo se nám, že popis je vytvořen dobře,
informace jsou vhodně strukturované a pro učitele nebyl problém se v nich vyznat.
Zajímavým postřehem může být absence několika detailů, kterých jsme si jako učitelé
nevidomého studenta nevšimli, například absence výpočtu první derivace v inflexním bodě,
který odhalí, jak se graf funkce v okolí zmíněného bodu mění, jak moc přiléhá k ose
.
Náročnost úkolu adaptovaného třetí metodou závisí na několika faktorech.
Předně, čím více připravených hmatových obrázků, tím je pro nevidomého časově náročnější je
porovnat a vybrat z nich ten správný. Další kritérium ovlivňující složitost úkolu spočívá v tom,
do jakých detailů se jednotlivé obrázky odlišují. Jsou-li rozdíly nepatrné a ne příliš postřehnutelné, bude
pro nevidomého velmi náročné vybrat tu správnou variantu. Myslíme si také, že tato adaptace testuje
jiné dovednosti než v případě vidících studentů, kteří nakreslením obrázku potvrdí, že
si veškeré vypočítané výsledky umí dát dohromady a představit si je v podobě grafu. Naproti tomu
nevidomý si všímá pouze toho, v čem se již připravené hmatové obrázky liší a vybírá ten,
který odpovídá výsledkům předchozí práce, tj. vypočítaným vlastnostem funkce.