Výstava neslyšících fotografů

ÚVodní Slovo organizátorů

Měli jsme hodně dlouho v úmyslu představit v naší galerii další výběr z fotografií neslyšících autorů. Jelikož by ovšem aktuálně nebylo možné uspořádat a především provozovat výstavu v našem přirozeném výstavním prostoru, v Galerii Střediska Teiresiás, rozhodli jsme se díla vystavit alespoň v prostředí virtuálním – na našich webových stránkách. 

Víme, že mezi lidmi se sluchovým postižením je hodně těch, kteří se věnují profesionální fotografické práci, proto jsme je oslovili. Jistě jsou tady i další, než těch devět, které i s jejich díly představujeme. Jim dáme prostor někdy příště. Přejeme hezký zážitek. 

Slovo autorů

Gabriela Pecová (* 1989)

Fotografickou vášeň mám po svém tatínkovi, který dokonce na vojně za fotografie získal ocenění. Fotografie mě odjakživa fascinovaly, bavilo mě zkoumat detaily a emoce, které na těch fotkách byly. Jsem perfekcionistka a zároveň detailistka :), kdo mě zná, tak ví, že mi záleží na každém detailu. Na fotografiích preferuji hlavně přirozenost, a proto mám nejraději momentky. Když se potřebuji vypnout, odpočinout si, tak je pro mě nejlepší formou relaxace popadnout foťák a jít fotit. Přesně v takové situaci třeba vznikly tyto dvě fotografie, když skončila jarní karanténa a mohli jsme navštívit Ostravskou ZOO. Nádherný zážitek!

Pavla Coufalová (*1973)

K fotografování mě přivedla moje práce v tiskárně. Pracovala jsem tam s různými časopisy, např. sportovními, kde byly úžasné fotky profesionálních fotografů. V té době začala sportovat i moje dcera. Účastnila se turnajů v softbalu a já jsem ji fotila. Měla jsem ale obyčejný fotoaparát a vadilo mi, že se mi nedaří pořídit hezké záběry, např. letící odpálený míč apod. Rozhodla jsem se tedy pořídit si lepší vybavení a konzultovala jsem to s různými lidmi. Část rodiny s tím moc nesouhlasila, mysleli si, že kvalitní, a tedy ne zrovna laciný fotoaparát, nevyužiji. Ale moje sestra mě podpořila a řekla mi, že mám jít za svým snem. To rozhodlo. Začala jsem více a více fotit a postupně se zdokonalovat. Samozřejmě měly moje fotky četné chyby, ale časem se mi je dařilo odstraňovat, přicházela jsem na to, jak fotoaparát lépe nastavit, aby byl záběr takový, jaký jsem ho chtěla atd. Stále mi však chybělo mnoho potřebných znalostí. Opět mě podpořila moje sestra, která mi domluvila lektora fotografování. Nebylo to úplně snadné, kvůli komunikaci, ale i s pomocí psaní jsme to zvládli. Pak jsem se dozvěděla, že existuje skupina Clona, volné sdružení neslyšících fotografů, které pořádalo kurz pro neslyšící fotografy. Na tento kurz jsem se přihlásila a dozvěděla se další nové věci. Bylo to skvělé hlavně proto, že tam nebyly díky tlumočení komunikační překážky. Postupně jsem si pořídila další vybavení pro ateliérové fotografování, zlepšovala se vlastní praxí a chodila na další kurzy, které se nabízely. Hodně jsem se od svých začátků posunula, ale vím, že se stále mám co učit.

Robert Holec (*1990)

Ze začátku jsem fotil různá témata, např. přírodu, zvířata, sport, portréty, architekturu atd. Postupně se ale stal mojí nejoblíbenější oblastí sport. Je to z prostého důvodu – okamžiky ve sportu se nikdy neopakují. Kompozice se nedají připravit dopředu. Jsou to momentky, kdy musí být fotograf ve správnou chvíli na správném místě a neustále v pohotovosti. Je to trochu i o štěstí. Např. portrétní fotografie se dá různě naaranžovat, můžete záběry opakovat několikrát, až jste s výsledkem spokojeni, ale v živém sportu tuto možnost nemáte. Je to prostě jedinečný okamžik, jedinečná příležitost a v tom vidím její hodnotu.

Daniela Hyklová (*1980)

Fotografování se vlastně věnuji od malička. Moji rodiče fotili a já jsem si od nich někdy potají půjčovala fotoaparát a fotila také. Rodiče na to pochopitelně přišli, protože se fotilo na kinofilm a když pak vyvolávali fotky, divili se, co na nich je – např. chata nebo kámen. Postupně jsem si přála lepší a lepší fotoaparáty a někdy okolo 17 let mi rodiče pořídili na tu dobu opravdu kvalitní fotoaparát, nejlepší (a také nejdražší), jaký jsem do té doby kdy měla. To jsem začala fotit již opravdu hodně a postupně s tím si začala stále kvalitnější vybavení pořizovat sama. Fotografování mě vnitřně uspokojuje, jsem v kontaktu s různými lidmi, zákazníky, kdy se musí utvořit nějaký vztah, aby se pak přenesl i do těch fotografií. Co vím určitě, tak fotografování se již budu věnovat navždy. 

Fotila jsem různá témata, ale v posledních letech se věnuji především fotografování lidí a portrétů. Proto jsem si vybrala fotografii ženy ve vodě. Líbí se mi odvaha, s jakou do focení šla, emoce, které jsou z fotografie cítit, stejně jako zrcadlení obrazu ve vodě. Záměrně jsem fotografii převrátila, jsou to vlastně dvojčata, skutečné a neskutečné. Mám nejraději černobílou fotografii, která poví více než tisíc slov. Na druhé fotografii je zvíře, slon, ale ne v ZOO, kde mi přijdou zvířata tak nějak smutná, uzavřená. Zvířat jsem nafotila hodně, ale nebylo snadné vybrat z toho množství jednu fotografii. Tuto fotografii jsem pořídila ve volné přírodě v Keni. Nebyla pořízena na dálku teleobjektivem, ale zblízka, základním objektivem. Právě ten bezprostřední kontakt s obrovským zvířetem byl pro mě emocionálně silný, cítila jsem jeho obrovskou převahu nad člověkem a odrazilo se to i v té fotografii.

Jaroslav Klein (*1986)

Fotografování jsem se začal věnoval nějak ve 13 či 14 letech. Fotografování na kinofilm mne minulo, začal jsem fotit přímo na digitální fotoaparát. Ten mi nabízí větší flexibilitu. Mohu si vše otestovat, vyzkoušet, volit různé záběry, nastavení atd. a pak vybrat nejlepší fotografii. Také nabízí možnost pořízené fotografie upravovat, ale pochopitelně je stále základem zachycení správného okamžiku, v němž jsou ty správné momenty, emoce atd. Fotografování mi přináší radost.

Rád fotím svatby, protože je to životní událost plná nádherných emocí, a je krásné je zachytit na fotografii a uchovat je na památku. Navíc jsou svatby plné pozitivní energie, což se na mne jako fotografa, který je přítomen těmto okamžikům doslova na dosah, přenáší. Když pak dostanu s odstupem pozitivní zpětnou vazbu na odvedenou práci, že se mé fotografie líbí, je to pro mě velká odměna.

Marta Novotná (*1980)

Fotografování jsem se začala věnovat asi před dvaceti lety. Nejprve jsem používala fotoaparát na kinofilm, kdy jsem musela fotografovat s mírou, promýšlet, co vyfotím a co ne. Později jsem přešla na digitální fotoaparát, který mi nabídl více možností experimentovat, např. fotit záběry z různého úhlu atd. a pak se rozhodnout, která fotka je dobrá, a tím se zdokonalovat. Taková praxe byla a je dobrá škola, stejně jako získání hlubších znalostí díky předmětu zaměřenému na fotografování, který jsem měla v rámci studia na vysoké škole. Fotografování mě baví pořád, stále objevuji nové věci, příroda nabízí širokou paletu zajímavých příležitostí, architektura mě zase fascinuje kvůli propojení s minulostí, hrou s tvary a svojí odlišností v různých státech.

Vybrané fotografie jsou z oblastí příroda a architektura. Ale nejsou to jediné oblasti, které bych preferovala. Věnuji se i portrétní fotografii, fotím zvířata, fotografuji umění aj. Záleží na mé momentální náladě nebo příležitosti, která se naskytne, třeba na procházce apod., kdy se snažím mít fotoaparát stále v pohotovosti. Využít každou příležitost k pořízení zajímavého záběru je pro mě doslova povinnost.

Nikola Novotná (*1987)

Jako malá jsem dostala fotoaparát, který byl tehdy ještě na kinofilm. A tím se vlastně nastartoval můj zájem o fotografování, ze kterého se stal můj velký koníček.

Mám ráda přírodu, takže vždy když někam jdu nebo jedu, beru s sebou fotoaparát. Nejraději fotím hory, východy a západy slunce, tu fascinující hru světla a další. Právě proto jsem vybrala fotografii pořízenou v nádherné přírodě Nového Zélandu. Černobílé fotografie se mi více líbí u architektury nebo momentek. Druhá fotografie je momentka, která se váže k nedávnému narození mé dcery. Je na ní zachycený takový láskyplný moment z prvního setkání s babičkou, odkazující na plynutí času.

Lucie Sedláčková Půlpánová (*1979)

Jak jsem se dostala k fotografování? V roce 2013 jsem se dozvěděla o nabídce fotografického kurzu pořádaného Svazem neslyšících a nedoslýchavých v ČR. Tak jsem si řekla, proč ne, a začala jsem do tohoto kurzu v roce 2014 docházet pravidelně každou středu. Fotografování mě začalo hodně bavit, fotila jsem více a více, přišly také první zakázky na focení.

Sama nejraději fotím přírodu, přírodu nějak spjatou či propojenou s člověkem. Naučila jsem se, že je důležité mít nějaké téma, a od něj se odvíjí motivace k fotografování. Tak třeba vznikl cyklus „Anděl a roční období“, nebo “Šálek znakového jazyka”. Mimochodem fotografie “Bohyně země“ vznikla během předporodního rituálu na téma “Ženství”. Druhá fotografie je „Chvilka s knihou na okně“, z cyklu „Obyčej“, který je souborem momentek (nejen) mé rodiny. Protože se již fotografování pro jinou práci tak intenzivně nevěnuji, je pro mne zachycování situací těsně spjatých s mým žitím, blízkými lidmi a domovem příležitostí, jak aspoň částečně u fotografování zůstat.

Michael Trousil (*1967)

Mé fotografické začátky spadají do doby, kdy mi bylo jedenáct let, a jsou spojeny s obyčejným ruským fotoaparátem na kinofilm (pamatuji si docela přesně i to, že stál 400 Kčs). Sám jsem se učil vyvolávat fotografie a další věci s fotografováním spojené. Byla to pro mě zábava. Je možné, že ten zájem či talent jsem získal po mých umělecky založených předcích. Pradědeček byl fotografem a malířem, moje babička také malovala a byla učitelkou hry na klavír. Nyní již používám digitální fotoaparát, který nabízí obrovské možnosti, co se týče dalšího počítačového zpracování. Nedostává se mi jen tolik času, kolik bych si přál, musím jej dělit mezi fotografování a malování. Ale je pravda, že malování se věnuji výrazně méně, protože moderní technologie zpracování obrazu jsou pro mě atraktivnější.

Na příležitost pořídit fotografii „Tramvaj“ jsem musel dlouho čekat. Chtěl jsem ji vyfotit již dávno, v muzeu, ale pořád kolem ní bylo něco rušivého, hodně lidí atd. Až jednou se mi náhodou poštěstilo ze zajímavé pozice skrze otevřené dveře vidět v dálce tramvaj a neváhal jsem. Fotografii své kamarádky a kolegyně Ivy jsem pořídil jak barevnou, tak i černobílou. Těžko říct, která je lepší, je to otázka individuálního vkusu. Ale sám jsem zvolil černobílou, myslím, že Ivin fotogenický obličej, navíc v prostředí historické pavlače, na ní vynikne lépe.